Na památku čtrnáctisetletých narozenin sv. Otce Benedikta.

Předivný sen! –

Já v dávnou hleděl dobu,

a přede mnou svět celý rozestřen

se měnil v tajnou kobu.

Aj velechrám se zastkvěl svatým jasem,

že divným oko zazářilo žasem!

Nádherné sloupy z věkovzdorné žuly

až k nebes klenbám pyšné hlavy pnuly,

a na nebeské klenbě s jasnou tváří

se stkvělo slunce; měsíc milou září

i hvězdy klidným kmitem

jak perly plály přetajemným svitem. –

Hle chrámem širým zástupy se vlní,

jich tváře hoří v svatém zápalu,

již pějí zbožně v mocném chorálu,

až slávozvukem prostory se plní.

A zpěvy zbožné, modlitby ty vroucí

se věncem kolem sloupů mocných vinou,

lehounkým oblakem se k nebi šinou,

skad slunce na ně leje proudy žhoucí.

Již silna duše, rámě zmohutnělo –

„Nuž k dílu, bratří,“ volá k druhu druh,

„nuž k Bohu srdce, k nebi vznesme čelo,

by ve všem veleben byl Bůh!“

A zašli jedni v temný hvozd,

železným ostřím skláli strom;

zasténal lesem řvoucí hrom,

kdy k zemi padl lesů skvost.

Z brlohů prchal šelem dravých dav,

kraj celý prost juž bázně, zhoubných zlot;

již brázdí půdu volným krokem skot

a veselým se skokem baví brav.

Slyš, ženců zpěvem jásá rodný kraj –

neb z pouště temné povstal luzný ráj!

A jiné pouště hledá druhý brat;

kde temno svírá duši národů,

kde vášně zuří v duše obvodu,

tam vede věrověstce kroků chvat.

A padá zloba dávno vkořeněná,

i vášeň šelem horší z útrob spěchá;

hle radostná se stala všude změna –

aj vzrostla lidu víra, láska, těcha!

A jiný opět dalek světa láje,

ve srdci vlastním hříchu koukol pleje,

semeno ctnosti v půdu rodnou seje,

a duší zbožnou zkoumá božské taje.

Však duši zprostiv hříchu nákazy,

a pravdy věčné poznav svatý jas,

též dávných časů sbírá odkazy,

moudrosti zrnka, vědy rodný klas;

tu do knih vpíše nesmrtelná slova,

a z rumu vstává krásy stavba nová.

Tak bratří všude práci s prosbou pojí,

a lidstva rány lékem divným hojí.

Však práce perná! Mnohý z reků,

žel, v oběť klesl živlů vzteku;

než tělo padlo, duše neumírá,

tam k nebesům se šine, k Pánu všehomíra,

a leskem nehynoucí hvězdy

se třpýtí vezdy. –

O není snem, co pravdou jasnou září;

již pravdu zírám s probuzenou tváří!

Znám již ten chrám, i ruku, jež ho zděla,

znám píseň slavnou, jaká chrámem zněla.

O Benedikte, Požehnaný Páně,

Ty sluncem ozařuješ nebes báně,

hvězdy a měsíc, – tvá jest svatá družba,

již rovná spojovala s Tebou tužba.

Chrám nádherný Tvou věkoslávu hlásá,

již zděla Tobě všehomíra Spása;

a sloupů čtrnáct, čtrnáct dlouhých věků,

v nichž horlil řád Tvůj proti hříchu vzteku,

v nichž chodě mužně šíroširým světem,

choť Páně zdobil novým, vonným květem.

O vypros dále svaté požehnání

tam s nebes výšin na pozemskou pláni,

ať bratí Tvou se věčně v světě množí

sláva Boží! –