Na památku.

Jdi cestou žití v mysli veselá,

jak poutník s těžkou berlou povinnosti,

a stezkou trnitou jdi bez hořkosti,

vždyť sudba též tam květů nasela.

A jiného ať’s květu neměla

než toho, jejž ti Bůh dal v srdci rosti,

nech stačí tobě v tiché oddanosti,

byť slzí záplava naň pršela.

Jest život mžik, leč na věky dál žije,

co k světlu, dobru zápasilo v nás;

tluk srdcí našich v brány nebes bije

jda před námi; – i až udeří čas,

na prahu rajském jako anděl vkročí

nám vstříc a hořké slzy slíbá s očí.