Na Parnasu.

„Jste literát? no to je od vás hezky,

že jste si zvolil krásný ten náš stav.

Nám třeba bude mnoho moudrých hlav

a zvláště těch, jenž správně píšou česky.

Neb dobře psát a správně při tom myslit,

to tuším, že je první naše péče:

nemám to rád, když slovo pokulhává,

a myšlénka se za myšlénkou vleče! –

Já také časem honím na Parnase,

když citů proud mi v noci nedá spát,

a nadšen smočím péro nastokrát

a píšu pak – a smočím péro zase. –

Ba věru, je to divná věc,

jak bujná mysl nakyše,

a divnější je mnohem víc,

co člověk potom napíše!

Tu mysl má se rozhárá,

ba tak, že na svět zapomene,

můj duch se k výši nebes žene,

a ruka báseň načmárá! –

Že čmárám jen, aj tomu nedivte se,

jsem jako všickni velcí literáti,

těm krasopis vždy vedlejší je věcí,

jen když je v spisu kousek ducha znáti.

Ó, duch ten svatý, když je na papíře

a za arch tisku v kapce honorář,

tu silen v lásce, naději a víře

rád zasmušilou povyjasním tvář.

A celý svět bych vroucí láskou zlíbal,

i kdyby ještě stokrát větším byl,

ba v sladký sen bych vesmír ukolíbal

a písní svou je potom probudil“ – –

Dva literáti – Bůh je živ,

sic umrou oba hladem dřív,

než blahý svět se zbudí!

A věru líp je sto let spát,

než špatné písni naslouchat,

i když nás darmo nudí! –