NA PASECE.

Pod bukem ležím na pasece.

Je jitro slunečné a vlahé.

Slunce mi líbá šíji, plece,

a rosa zdobí ruce nahé.

Jak vějíř chví se větev buku

nad tělem mým a sladce stíní.

Je ticho bez hlasu a hluku,

jen hmyz se snoubí v ostružiní.

Tes přede mnou se leskne skalin...

Komáři hýří nad mou hlavou,

a kolem pnou se keře malin...

Mé rty jsou zbroceny jich šťávou.

Tak sním v svém vonném loži z trávy

a hledím ve hloub lesních stínů,

kde svítí pohled fauna žhavý,

jenž stihá nymfu přes mýtinu.

A jiné pohádkové divy

tu oko okouzlené vidí,

v tom mrtvém tichu, jež sny živí,

svět bájí blíž je než svět lidí!

Zde zapomínám klamů světa,

v němž doposud jsem klidně žila,

a duše náhle k výši vzlétá,

jak nad časem by zvítězila.

A zase v opojení klesá,

když vzduchem plují těžké vůně,

jež nesou milostný dech lesa

a vábí rondo vil v hloub tůně.

Dál ležím tiše bez myšlenky...

Zde ze snění mne nevyruší

ni plaché kroky lesní ženky...

Je ticho v přírodě i v duši.

V to velké ticho konejšivé

své zlaté proudy slunce lije,

a vzduch je jak zdroj vody živé,

zkad duše moje lačně pije.