NA PEŠTSKÉ KALVARII

Mimo města konec, kde víc dusu není,

stojí pahrb tichý, „hora utrpení“.

Jenž jsi v jaře, též však ještě ve pašiji,

bídný lide, sem pojď k hoře Kalvarii!

Stál jsem na hoře té v jarní chvíli drahné,

hleděl, jak sem Slovák v zpěvných houfech táhne:

jedním vroucím dechem pomodlit se spolu,

pozpívat si spolu, ulevit si bolu.

Muž jim předříkával, druzí zpěvně za ním,

písní začali a – ukončili lkaním.

Dlouho hora lkála, je již pozatměno,

muž zve naposledy trpitele jmeno:

„Pomodlem se ještě za dušičky také,

pomocí jež nemajú zde pranijaké!“

Ustaň! – slovo k srdci žhavým uhlem sáhlo,

hrdlo mně to stáhlo, dech se palně úží –

cos to prořek, prostý, slovenský ty muži!?

Bože, věčný bože, tak jsme milovali,

kam jsme jen tu lásku, kam ji pochovali –

posud na Kalvarii Čech Slovák dlíme –

bratr za bratra se více nemodlíme!