Na piazettě.

K západu se slunce kloní

a u sloupu na náměstí

chudý žebrák slzu roní

a svou lebku bije pěstí.

Svatý, mocný Theodoře,

hleď, zde níže žebrák chudý,

viz to naše kruté hoře

aj jak roste všudy, všudy! –

Svatý Marku, kde tvá sláva –

lev tvůj? Mrtev – všecko kleslo;

co nekleslo, – opadává;

dlouhá smrť – toť naše heslo.

Paláce jsou zbytky rumu,

laguny – toť slzy naše,

umění – hrst nerozumu,

kdy nám pošleš Mesiáše?

Zda-li prokleta ta půda? –

Brat můj žebrák býti zdá se,

palác dogů – mrtvá hruda –

nám jen v posměch vypíná se.

V posměch je tvůj lev, tvé sloupy

hrdé chátře na náměstí.

Svatý Marku, národ oupí

a svou lebku bije pěstí.

K západu se slunce kloní,

a v mém srdci těžko – palno,

podivná v něm píseň zvoní,

trudno, teskno, smutno, žalno.

Zvoní, zvoní, blíže Prahy

pocítil jsem také chvění,

kde můj národ drahý, drahý

cedil krev svou pro spasení.

K západu se slunce kloní,

a u sloupu na náměstí

chudý žebrák slzu roní

a svou lebku bije pěstí.