NA PÍSČITÉM BŘEHU.

Kdys v parném letě puzen myšlenkami

jsem zbloudil k řečišti. V něm potok malý,

jejž z jedné strany skály lemovaly,

co z druhé v písku posády se vpíjel

a jako slzí proud mdle v dálku míjel.

Kol mrtvé ticho. Poledne duch právě

své tiché kroky zvadlé vtiskal trávě,

pták mlčel v keři, brouk dlel v trávě tichý

i vodník ztajil rozmarné své smíchy,

jen slunce žáry praly v skalní stěny,

v to zněl zas řeky vzlykot utajený.

Já kráčel po břehu a v horkém písku

co spatřil jsem? Na plochém břehu v blízku

tam dítě sedělo. Žár slunce žhavý,

tak zdálo se, se netkne jeho hlavy.

Zrak jeho dychtivý jen těkal kolem

po žhoucím břehu a po písku holém,

jsa slunce klamnou hrou jen lákán stále,

jež v písku ležící oblázky malé

svou září měnilo mu v drahokamy.

To dítě neznalo, že zrak je mámí,

vždy rychlým krokem k místu pospíchalo,

kde kámen zářil, až zas v klamu stálo;

však zrak, jenž znova slunce svitem mámen,

upírá jenom; nový zářný kámen

jej upoutá, zas za ním v dálku běží,

a před ním znova drsný křemen leží.

Však dítě zlatá zrna hledající,

ač vždy zklamáno, nedalo si říci

a doufalo, že aspoň zrnko zlata

dá do večera řeka přebohatá.

Však marná práce! Den se ve tmu ztratil

a hošík zklamaný se domů vrátil.

Já ptal se cestou: Milé moje dítě,

rci, zářná zrnka proč tak lákají tě?

Víš dobře teď, že snaha tvoje marna,

víš, že to zrno, jež plá v blescích parna,

jen křemen jest, ne záře démantová.

„Nuž zítra – dí mi – začnu hledat znova!“

Ó, člověče, tys děckem mojí báje,

s nímž osud s tebou jenom sobě hraje,

a řeka, v níž ti žhavé slunce svítí,

toť tvoje smutné, opuštěné žití,

ta lesklá zrna – tužby tvé a přání,

jich dojdeš-li, jen trpkostí tě raní.

Však tobě v žití není ani přáno

jak děcku tomu doufat v nové ráno;

jak rád bys hledal, jak rád začal znova,

tu přijde smrt a v temný hrob tě schová.