NA PLÁNI

Ponurý lesík tmavě rozpráví

nad cestou umdlenou a šerošedou,

jež pozvolna se vlní v dálavy,

kam mrtvé stopy zašlých chodců vedou.

Ohromná, zbožná, zapomněná pláň

mdlé šero vydává jak těžkou páru

a vítr přerývaný duje v tmáň,

jí zajíkavě žaluje žalm zmaru.

Tmou křídlo netopýří mihne se,

nezalká v letu hedvábném a prudkém

a dálné světlo časem zavře se,

zrak dobrý, moudrý, unavený smutkem.