NA PLÁNI LIPANSKĚ –

Ne! my jsme nepřišli sem chabě sklánět šíje,

ni roucha smuteční si s těla rvát a trhat –

my věru nebudem tu proudem slzí mrhat,

ač na pláň lipanskou jsme přišli na pašije!

Havrani nad hlavou nám kdesi v dálce skřečí

a ruka sevřená se chvěje vztekle v křeči.

Nechť bolest hruď nám rve, když zříme na ty hrudy,

my jdeme pevni přec' tak tvrdi jako skály –

stařenám necháme, by dětsky naříkaly

a v slzách líbaly bok Kristův krví rudý.

Kristus již s kříže sňat a všechno změnil Osud:

jen Lidskost, Táboři, na kříži visí posud!

Však jako před léty tu dosud hrdě vlaje

praporec zástupů a vede nové davy –

beznaděj zoufalá je více nezadáví,

s hlavami sbitými by k zemi strhala je.

Dál spěte vítězi nad césary a králi –

my chceme umříti, jak Vy jste umírali!

A kdyby vítězství i nad ty naše hroby

perutí bělostnou se ještě nesklonilo,

o němž již od věků sta duší velkých snilo,

sevřené zástupy to přece nerozdrobí!

Myšlénka veliká nás všechny k cíli žene,

k odboji novému bouří i poražené!

Táboři! Sirotci! Jsme tady – na Lipanech!

Jdem' stopou za Vámi, Vy nesmrtelní reci,

jdem' kněží Svobody a rudé Pomsty žreci

po mrtvých tyranech a zesinalých pánech!