NA POCHODU.

Dragounské šavle, bodáků lesy,

třaskání pušek, děl temné hřmění,

čekanů břevna, – to jsou jen děsy,

ale zbraň práva to není a není!

Bojiště slehlá pod krve proudy,

v ulicích koni šlapaná těla,

ortele v míru a náhlé soudy

jsou bratrovražda jak za Abela.

Kain starý velí, zaň otrok nyní

střílí a bodá v bratrská nitra,

do prsou jeho otroci jiní

střílet a bodat zas budou zítra.

Do výše čnějí nad výše trůnů,

do svitu tmí se nad žezla zlatá

popravní sloupy a o korunu

se dělí s králi drsná dlaň kata.

Jak trůní právo čistě a svatě,

klid majestátu s čela mu září,

rouhači řízu smýkají v blátě,

do tváře krev mu stříkají lháři.

Jak zvučné hymny zpívají kněží,

v kadidla dýmu při zvuku rohů,

tam u oltáře ubití leží,

ran zejícími rty křičí k Bohu!

Baal, Gog, či Moloch, neb Kristus snivý, –

vám jedno, co jste si na oltář dali:

za všemi bohy Mamon vám civí,

Krista vždy znovu jste křižovali.

Pravdu jste čistou zastřeli klamy,

modlitby prázdné se rtů vám zněly;

ti vaši bozi ďábli jsou sami,

anebo s ďáblem o svět se dělí.

Třeste se, třeste, vy modlosluzi!

s hliněných noh až modly se sřítí

a do vichřice v den hněvu, hrůzy

pravého Boha hlas bude hřmíti.

Třeste se, třeste, – před vlastní zlostí!

vražda je vražda! – i když ji páše

mstitel, jenž povstal z pohřbených kostí

obětí vašich, za vraždy vaše.

Ty v země klínu spočaly klidem,

přes jejich rovy věků jde rádlo;

pomsta je boží, nepatří lidem, –

co mrtvo, mrtvo, co padlo, padlo!

Třeste se, třeste, až surma zazní

v den hněvu, hrůzy, ó bratrovrazi,

až stát budete, svých cetek prázdní,

tam v Josafatu bídní a nazí!

Až v cárech spadne pýcha vám s duší,

chtíče a klamy, úrady tajné

a hlasem děsu zazní vám v uši:

„Kde’s nechal bratra Ábela, Kaine?

Ejhle, krev jeho na tebe svědčí!“

A on vám bude už beze strachu

v oči se dívat větší a větší,

se zářným čelem v své krve nachu. –

Kajte se, kajte! – tou ještě chvílí,

než boží pomsty blesk nebem šlehne:

duše vám bloudí, mysl vám šílí,

srdce vám mrzne, mozek vám žehne!

Ucho je hluché, zrak váš je slepý,

shluk vášní, supů, v lebkách vám klove;

to staré srdce rozbijte v střepy,

do lebky vpusťte myšlení nové!

Štír v prsou vašich k vraždě vás pudí,

nač vraždit bratry, zřít v jejich muku?

ubijte dravce ve vlastní hrudi!

a bratr bratru podejte ruku.

I tam, kde skvrna na hříšném čele, –

jen kdo jí vinen, ji neodpouští!

„Zub za zub!“ díte. – Tak Israele

chmurného vůdce zněl ortel v poušti.

Lidskost je smírná, měkká a čistá,

i v hříšných prsou jiskra jí dříme; –

co pravil k lotru, pomněte Krista:

„Dnes ještě večer v ráji se zříme.“

Smrt, její chrti v patách jdou s náma, –

není-li dosti na nutném bolu?

v tom jsme si rovni již od Adama,

– nemůžem také šťastni být’ spolu? –

Že po tisících bije nás šmahem,

týrá a mučí příroda němá?

ať vládne mukou, a člověk blahem!

člověk má srdce, ona ho nemá.

Slyšíte, v dálce země jak duní?

to pluky pluků jsou na pochodu!

z budoucna mrákav jdou na výsluní,

z plemene plémě, rod od národu.

Na jejich plecích lesknou se zbraně;

kladiva, radla v slunečném třpytu,

svalnaté paže, dumavé skráně

a všichni: „Práce!“ na čistém štítu.

Slyšíte, rohy jak slavně hrají,

vítěznou hymnu hlaholit v širu?

praporce bílé nad nimi vlají,

v rukou se stříbří olivy míru.

Se zářným zrakem jak jimi mává

nesčetných zástup a každý s všemi,

tak velce zní to: „Buď Bohu sláva,

a pokoj lidem všem na té zemi!“

Tak přijde mstitel. – A nad padlými

zkypřená země bude se chvěti

v závějích květů, jež s ostatními

budou tam sypat i vaše děti.