NA POCIZENĚ ZEMI

Buď rodný kraji pozdraven,

buď pozdraven, ty černý kraji!

Tys krásný jako libý sen

a půvabem svým roven ráji!

Kdo jat by nebyl velebou

Tvé krásy vida nesčíslné,

kdo neplesal by nad Tebou

Tvé vida nivy divuplné?

A přec čarokrásná pláň,

když oko mé na Tě zírá,

mně smutek zastiňuje skráň

a srdce tesknotou mi zmírá.

My svoji zvali jsme tu zem,

jež byla naše rodná země,

teď němčourů rod se vetřel sem

a ráj náš hostí sprosté lůzy plémě.

List někdy z dávnověkých dob

se najde, na nějž činy reků

kdos napsal písmem plných zdob,

jenž drahně zachoval se věků.

V moc cizákovu přišel list.

Ten vymazat dal stará slova,

neb neznal toho písma číst,

a napsati dal slova nová.

Tys takým listem, domove!

Náš prapraděd v něj vepsal svoje díla.

Tu zněli naši zvukové,

tu naše píseň hlaholila.

Teď umlk' našich písní ples,

neb unik' před němčoury plaše,

jeť cizácké město, cizá ves,

jen hroby jsou tu naše.

A proto čarokrásná pláň,

když oko mé na Tě zírá,

mi smutek zastiňuje skráň

a srdce – tesknotou mi zmírá.