Na podhradí.

Jak luňák na house, tak hrad váš s šedé skály

se chmouří, pane hrabě, na můj barák malý.

Jak mezi chalupí a hradem potok běží,

tak mezi mnou a vámi propast leží.

Jen já když nahoru a vy hledíte dolů,

pohledy plné záští potkají se spolu.

Je stár ten hrad, však starší je ta skála

a dřív než hrad tu naše chalup stála.

Po synu otec dědil řeč a víru,

vy svlékali jste se jak plémě štírů.

A jako smrt a nákaza a hlíza,

tak protivna mi vaše krev je cizá!

Jste hodný, pane hrabě, z nové školy,

že skupujete naši hrstku polí;

váš správec kdys nám z hladu pomoh vlídně,

a za úrok teď můžem zmírat klidně.

A sedlák, – vždyť to víte, jak to bere,

když praskne lan, ať všechno ďábel spere!

však – pane hrabě, dejte si to říci –

jste Achab Nathanově na vinici!

A jedete-li kolem s dvěma páry,

jak uhněten a shrben sedlák starý

za vaši mzdu, na svém se poli moří,

váš ret se ku pozdravu nepokoří,

jen vaše fena po sedláku skočí

a po vás – záští blesk z pod sedlákových očí.

Jak luňák na house, tak hrad váš s šedé skály

se chmouří, pane hrabě, na můj barák malý.

Dnes večerem, ku zámecké vám bráně

přiletěl tryskem kočár nečekaně;

pak vzhůru doktor šel a naši kněži,

a řeklo se, že mladý hrabě leží,

cos o souboji mluvilo se skrytě, –

pak, že dnes v noci zemře vaše dítě!

Tu vzpomnělo se na mého mi syna,

jejž za zdí kryje nesvěcená hlína:

váš syn znal jej – i ji!... vy víte, jak to bylo,

co o život mé dítě připravilo,

mé zdravé, dobré, trpělivé dítě –

– Nu, byl můj syn – a bylo na úsvitě,

než z upomínek zamhouřil jsem oči.

Noc byla jasná, hradu po úbočí

měsíčný svit se níž a níže skrádal,

až plně do vašeho okna padal.

Já vyšel ven a used na svém prahu

a přemýšlel o svého syna vrahu; –

tu pohnulo se vaše okno slabě,

a u okna jste vy stál, pane hrabě!

Noc byla tichá, měsíc v plné záři,

a mně neušel rys na vaší tváři,

ni cuknutí, ni křečovité chvění –

mně za tu rozkoš bylo do modlení!

Tak, pane hrabě, nebyli jsme zvykli

vás nikdy vídat! – nikdy nevykřikly

tak vaše rty, jak teď do hluché noci:

„Spěj, Bože, jedinému děcku ku pomoci!“

Ó pane hrabě, Bůh byl stejně blízký

vám na hradu i mně zde chlapu z vísky!

a od Něj nekoupí, když pána bolí,

se slitování jako od nás polí,

a před Ním, hrabě, je to všechno stejno,

ty vaše rody, i to naše hejno! – –

Aj tak, – já viděl vaše siné líce;

dnes, méně nejsme oba, ani více

než otcové – Nuž, s umíráčkem z rána

já pomodlím se za mladého pána! – –