Na podobizně.

Má poupátka, vy miláčkové moji,

vždy v smutné chvíli k vám se zadívám,

jak tulíte se k sobě, co já sám

jdu životem vždy pohotově k boji.

Váš dlouhý vlas vlá na malebném kroji,

ten jeden jako stkvoucí zlata plam

a druhý roven noci temnotám,

když zádumčivá nad horami stojí,

co ručky vaše jako maně pouze

se tisknou vroucně, hlava u hlavy,

a na rtech bloudí úsměv dumavý.

To rád bych věděl: kam as v sladké touze

teď k letu duše vaše nevinná

v tom úsměvu svá křídla rozpíná?!