Na podobiznu básníka s dítětem. (I.)

Tvá líc – toť hlava ptáka bouřliváka,

jenž prudce lítá drsným mořem žití

a v divé bouři jen se doma cítí

a křičí v noc, jež nad lodí se smráká.

Teď v únavě a nudě břeh jej láká,

tam hnízdo lásky skryto v hustém sítí.

V něm zlatým prachem zříš se hvězdu stkvíti:

toť drahá bytost příštího je ptáka.

Tu zticha vletí v koutek drahý, známý.

A moře, které vraždami se chvěje,

v němž dosud rvou se vlny s mrtvolami,

A jež jak řada rakví nocí stoupá,

zde kolébkou jest, hnízdo zlehka houpá

a v mladý spánek píseň lásky pěje...