Na podzim.

Mé jaro přešlo

a léto s ním

a vítr duje

už na podzim.

Z hluboka duje

přes pláň i sráz,

v hlasu má smutek

a v dechu mráz.

Však v duši moji

se nevkrádá,

tam kvete čarovná

zahrada.

Mnohý tak odkvet’

mi v žití stvol,

já střádal je všechny,

i slast i bol.

Ať v jitru mi lásky,

ať na hrobech květ’,

když zvad’, já neuměl

zapomněť. –

A vítr-li duje

přes pláň i sráz,

v mé duši ten každý

květ pučí zas.

A voní a rosy

se krůpějí skví –

jde přes ně vzpomínek

dech májový.

A málo kdo měl jich

v svém jaru, to vím,

co já květů v duši

měl na podzim.