NA PODZIMNÍM SLUNCI

Obelstěn sluncem, vzešlým opožděně

nad dohořívajícím požárem,

jejž podzim zažehl, jak zbité štěně

nějaké rány léčit krásným dnem

se vleku na výsluní mezi lesy

a k pařezu dím: Odpočineme si.

Sám věru nevím, oč tu vlastně běží,

proč duch i tělo zmalátněly tak,

proč bolest v nitru nevrle se ježí

a smutek plíží se jak polem svlak,

jenž stonky obepíná, dusí květy

a jehož zbytky vždy jsou nevyplety.

Sám věru nevím, kterou zlatým jitrem

teď léčím ránu. Stero proniká

střel otrávených otupělým nitrem.

Jeť žalostný dnes osud básníka

ve vlastech, kterým k prostitutek smíchu

jsou mladá srdce zpívající v tichu.

Snad muž, snad žena, dav snad, země celá,

oh, což já vím, kdo nejvíc poranil!

Se stráně, která včera dohořela,

se třesu běláskem, jenž v říjen zbyl,

a klamným sluncem dávám obelstíti

den jeden svůj pro anemické kvítí.