Na pohřbu

On býval sedlákem a kdysi námořníkem

a byl i rybářem, jak tady je to zvykem,

vždy byl, jak zde je lid,

moh’ něčím v světě být,

svou zemí zmrazen byl a byl jí přičarován,

on trpěl celý věk, však mlčel jako Slovan –

smekněme, přátelé!

Byl kdysi v Africe, byl kdysi v Argentině,

na lodích anglických byl v Indii a v Číně,

to vše byl výlet jen,

on zde byl zakotven.

Čím dále někam plul, tím vlast svou viděl blíže,

vždy pták byl podivný, nedorost’ na ostříže –

rost’ jinak, přátelé.

Ať jiní dozráli na vlčí jinde dravce,

ať jiní zbohatli nad všechny podnikavce,

on jedno hledal jen

vždy v sebe obrácen:

dvě hlavy nebo tři, když všechno umíralo,

podzimní poledne, v němž vše by všechny hřálo,

i nás zde, přátelé.

Tak dokvet’ pomalu jak svatý Kryštof kdysi,

na plecích břímě nes’, jež časy měnily si,

však nebe tkvělo v něm.

I v honu šíleném

on vždy měl úsměv svůj, ač slz v něm bylo zřídlo,

ty slzy dovnitř šly, by srdce nevystydlo –

zde hrob je, přátelé.

Na konec hůlky dvě měl místo obou paží,

byl jako hračka již, jež čeká na závaží,

když kůže scvrkla se,

i ústa zamkla se.

Tak sedal na břehu, kam vynesli ho zrána,

tam potkala ho smrt a byla ulekána,

zřel jsem ji, přátelé.

Teď kdekdo modlí se, už do hlíny ho kladou.

Co dá mu rodný kraj, jejž bránil před vší zradou?

Já slyším vesla kdes

vysoko u nebes:

on neodchází snad, jak u nás vždy to bývá –

on v člunu odplouvá a starou píseň zpívá –

slyšíte, přátelé?