Na pokoj.

Z jakých nebeských krajin, ó rozkošné

Slunce, vzešlos k nám, tvým že se pohledem

Mění krví spité dědiny

V sady, a v přátely protivnícy?

Přišlos; jako sen škaredé temnosti

Pověr zůřícých do pustin s ctiteli

Svými utíkají, aby tě,

Pramene radosti, nespatřily.

Rozum otvírá ztrýzněné moudrosti

Bránu; z mraků chrám řádu a pravoty

V kráse nezkalené znova se

Každému národu vyjasnívá.

Strachem sem a tam zhlížeje z pustiny

Stařec vycházý; hlavu mu šediny

Kryjí, čelo jeví poctivost,

Lásku a dobrotu pohled vlídný.

Světlu nevěří; divochy v bázlivé

Mysli tvoře jen pouta a nástroje

Syvých ukrutníků spatřuje,

Třese se zoufaje nad vítězstvím.

Slyší plésání; jakby se probudil

Ze sna, oči mne, v široké krajině

Vidí, Bože svrchovaný! ach!

Radosti volného lidu vidí.

Srdce živnoucý tluče mu, rukama

K nebi spiatýma klesaje děkuje

Bohu, oko jiskří radostí,

Zprouděné rozkoše duše cýtí.

Rozkoš probíhá zmlazené dědiny,

Radost v palácy panuje, kraluje

V městě; jaro v kráse milejší

Zázraky novému světu líčí.

Bože! dlouho dost vzdychali mužové

Moudří v žalářích, slzely poctivé

Ženy, neviňátka kvílely,

V outoku zoufali panovnícy.

Pokoj schnoucý zbor z krvavé užiny

Volá v plesu chrám, okovy s těla y

Duše hrkají, květ třpytí se

Mladosti, volněji mudrc myslí.

Zdraví s ourodou vnadami živého

Máje mladí svět, mocnosti zmrtvené

Duše, těla hynoucýho již

K věčnosti v zvýšené sýle míří.

Budoucnosti duch plameny Božského

Živí umění, z kaliny temnoty

K sluncy zblažujícý moudrosti

Směle co orlové muži letí.

Lidé mravnější pokoje sladkého

Požívajícý v krásy a hojnosti

Bytu láskou nelíčenou sy

Základy k blahosti věčné pevní.