Na pokutní louce.

Hluboká, Hluboká s věžmi i valy,

za dávna Záviše pěvce tu sťali,

sťali ho pod hradem na svěžím luhu;

ubohý zpěváku, ubohý druhu!

Jali ho, sťali ho krutostí hnaní

pro zlatou korunu, pro krásnou paní;

rád že měl královnu, padla mu hlava,

posavad rudne tu od krve tráva. –

Spil jsi se, Záviši, milosti vínem,

katovi dán jsi byl královským synem;

což králům do pěvců, nač o ně péče?

nad vše jim blýskání pádného meče.

Záviši, Záviši, býval jsi pánem,

já pouze chudák jsem pod božím stanem;

tvé srdce s mým srdcem k sobě však patří;

po písni, Záviši, rodní jsme bratří.

S palácem srostl jsi, já jenom s chatou,

přec ti však zadudám v památku svatou;

vím, že díš s úsměvem v nebeském luhu:

„Ubohý dudáku, ubohý druhu!

Také máš královnu, věky se kruší,

národa svobodu v srdci i duši;

pro ni-li život dáš, ztratíš-li hlavu,

žít budeš na věky v andělském davu.

Zpívej jen nadšeně! Budiž ti svata

spanilá královna v okovech jatá;

umřeš-li, v nebesích v souzvuku ladném

dud tvých a loutny mé v náruč si padnem!“