NA POLI

Země vonná v oddaném rozchvění ženy

v krvavá ústa ho líbá,

v rány svěží,

lístek utržený

na zemi se hýbá

stěží, stěží.

Poslední rozkoše pousmání:

bělavá věžka, půllán, obrysy strání,

čimčary vrabčí ho chytly –

a krev kane,

životem světlým, teplým

něčí se oči kmitly

uplakané.

Světelná zář chýlí se k němu.

Ve věštebném vidu

mroucího žití

také jeho ubohému

bědnému lidu

slunce svítí.