Na poli mrtvých...

Na poli mrtvých, v stínu cypřiší

kde prostá, zelená ční mohyla,

tak často stanu v tichém zadumání...

Tu pod tím rovem tlí již otec můj,

ty zraky plné pravdy paprsků

teď zhaslé, v důlky se již propadly

a srdce, bylo zlata ryzejší,

již červům země padlo za oběť.

Vy drahé ruce, jež jen žehnat znaly,

proč kosti holé máte navždy ztlet?!

Ó vzpomínky! Ó snové dávno zhaslí!

Vše úsměvy a slova pečlivá

a staré báje zimních večerů,

jež dítě poslouchal jsem sotva dýše,

kdy v stínu zářil starodávný krb –

vše polibky, jez skráň mně růměnily,

a chvíle krásné v starém domě, bílém,

kde stará réva okna věnčila,

vše sny, jež's na mohutném čele nes,

tvá láska, pravda, mír a velikost –

vše malý hrob ten skrývá – poklad drahý –

Vše zhaslo tu, jak hvězda v noci tmách...

Však na věky ta hvězda nezhasla!

neb v duši mé z ní utkvěl paprsek

a v mojí písni, jím vždy protkané,

Tvé duše oheň vzplane do věků!

Tak sám tu sním... a tmavé cypřiše,

jichž vrchy chví se, zlaté západem,

jak stíny mluví spolu šuměním – – –

A rosa padá v trávu na hroby,

jak slzy neviděných cherubínů – –

A pozdní ptáče odkuds z keřů šera

z mých hlubin písní tklivou, slzavou

těm mrtvým v ticho „requiescat“ zpívá...