Na polích bělohorských.

Sen zanesl mě k Bílé hoře

na mlhovitých perutích,

i viděl jsem, jak rolník oře

v prsť černou množství brázd a ryh.

A v brázd a ryh těch hlubokosti,

jak ostrý pluh je vyoral,

zřel mečem raněné jsem kosti,

a lebku do ruky jsem vzal.

„Čí bylas před dávnými časy,“

jak Hamlet rozechvěn jsem děl,

„zda, kdo tě v žití nosil, asi

meč za věc svatou povznášel?

Či patřila jsi komu z lidu,

již přišli těžit z hrozných dnův,

a slzy množily a bídu,

a vraždili? Proč mlčíš? Mluv!“

Však nehlesla, leč mně se zdálo,

jak dutinou jí vítr spěl,

že mrtvé oko náhle vzplálo,

a z úst jakoby povzdech zněl:

„Nic nevím, nech mne v brázdách tlíti;

zkad vzals mne, uložit mne spěš,

chci klidu sobě dotoužiti,

jak každý tvor a ty snad též.

Mé oči, okénka jsou lodi,

z nichž na utichlý bouře ruch,

jež lvice zhouby v moři rodí,

zří plavcův skonejšený duch.

Vše trpké žití pobloudění

je odpykáno tisíckrát,

však u vás posud klidu není,

či budete se věčně rvát?“

Já zachvěl se, má ruka vadla,

kýs podivný mne pojal strach,

a lebka na kamení padla

a v šedý rozpadla se prach.

Jat v duši procitnul jsem v šeru(

kraj zastírala spousta mlh,

v tvář vál mi vítr od severu,

a vlažnou rosou zrak mi vlh’.