Na polní stráni.

Ten koutek blaho samoty mi vždycky dal,

už řadu let tu v létě sedávám.

Dřív’ drahý synek můj si tu vždy s kvítím hrál

a teď tu tich a smuten sedám sám.

Stráň polní, jež se nad městečkem vypíná,

zříš odtud jasně domů do oken

a pod tebou se vlní žita, klas jich zrá,

ční v dáli horstvo jak pohádka, sen...

Tu pohled hluboký já do přírody mám,

o tajích věčnosti tu rozjímám

a jako od života odpoután já sním,

že Bohu blíž jsem tady s žalem svým...