NA POMEZÍ

Jak hradby zubaté na nebi rýsují se

hor mezních vrcholy, tu lesnaté, tam lysé,

a pod nimi je klid, noc líbezná a tichá;

v plášť její zahalen spí vonný luh i lícha,

ves na hor úbočí i město blíže řeky,

a všude, všude mír tak čarovný a měkký.

Jak sladké pohádky když šumí stromů listí,

jak když tu není křivd ni zloby, nenávisti,

ni boje, ve kterém, kdo slabší, vždycky padá,

ni pout a otroků, ni bolest ani zrada,

leč láska bratrská jak vše když vespol pojí.

Hle, vskutku zemský ráj! prošlehlo duší mojí.

Však vítr studený v tom ovál moje čelo,

a v stromech bolestně to jaksi zaúpělo,

jak země ve spaní, tak pokojná a ztichlá,

by byla vzpomínkou či předtuchou zlou vzdychla,

neb jak by děsivý sen letěl její hlavou.

A nyní nad hradbou hor rozlehlou a tmavou

to svitlo, zablýsklo bez rachotu a hřmění

a zhaslo, svitlo zas míhavém ve plameni.

Ó, kdybych věřiti moh’ v bázni svojí teskné,

že meč to plamenný jen zablýskl a leskne

se v ruce anděla, u ráje toho brány

jenž střeží bez hnutí ty roviny a lány!