Na popeleční středu.

Tak přímo od dotěrných masek frivolních,

jež zastíraly líce směšnou škraboškou,

však odkrývaly těla tajnosti,

třeštíce vzteklou orgií:

A přímo od výparu hnusných lihovin

a tuberkulosního dechu horkého

ze zimničného reje tančírny,

opilých davů, vyžilých

A z dýmu, puchu, cárů, sdraných illusí

a sdupaných všech ideálů mladosti

a studu, dětské bílé cudnosti

unaven rejem divokým

A uštván veselosti vřavou zlotřilou,

ve zmalátnělých údech mdloby zimnici

a celé peklo vášní za sebou

v ulici posléz vkročil jsem.

Jak ovanulo chladné, mrazné jitro mne!

Jak z nenadání pad’ bych v řeku ledovou,

mé tělo křečí smrtnou chvěje se,

mráz jako blesk mne projíždí.

Noc byla dosud smutná, šerá na zemi,

však na nebesích jitro již se rodilo,

a slední hvězdy zřely s výčitkou

dolů, v tu hříchů hlubinu.

Tam od východu přísné světlo, nové již

sem hledělo, v ten pelech vášní ohavný,

a mlčky mrazil sníh kol přečistý

tajemnou hrozbou prokletí.

A já si vzpomněl, bůh ví, jak to najednou

ach na ty tiché, drobné bídy příbytky,

kde lidé mrznou v noci o hladu,

o hladu s lože vstávají.

A zřel jsem matky, děti, kostry hubené,

jichž bídu zří jen Kristus se zdi neživý,

a poprvé jsem tehda pochopil

odvěké lidu prokletí.

Mně líto bylo lidí bědných, hladových,

však jak sem z dáli divá hudba nesla se,

mně lítěj bylo oněch ztracených –

poznání spásy cizím jim.

Jsou plni hořké zoufalosti hlodavé,

a žráni nudou žití palnou, strašlivou,

nic nezří v hrůze duše před sebou,

království boží nevidí.

A smuten na smrt zřel jsem k mrazným nebesům

a marně hledal sladkou tvář v nich Kristovu.

Jen stranou symbol bídy veškeré

opilý šašek vrávoral.