Na poslední stránku básní Theodora de Banville.

Ó básníku! ty včelo, která sbíráš

pel myšlenky, v jak zdobné uzavíráš

jej nádoby! Tu zlatou ambrosii,

již upustil Zevs na zem, v poesii,

jež změnila se, jak ji oku tajíš!

A jaké formy pro skvost její zbájíš!

Řeč kovem tobě plyne v toku bystrém,

nad proměnami Protea jsi mistrem:

dnes do onyxu, do achatu zítra,

neb do sloně sen vrýváš svého nitra,

pro myšlenku číš drahokamy vroubíš,

a stonkům břečtanovým akant snoubíš,

jak starý mistr florentinské školy.

Tu vůni citu skryješ do fioly

neb do vázy, jež jak lilie štíhlá,

jak hrdlo táhlé, které labuť zdvihla,

když vzletla v azur, aby světlo pila,

jak v tanci svém by zkamenělá víla.

Vždy s úctou tvoji pozoruji práci,

znám kouzlo formy, zrak můj rád se ztrácí

v tom tanci kruhů, ve linií sklonu,

z nichž na mne zdá se padat moře tónů.

Myšlenky skvost je zvýšen formou touto.

Však často rád bych každé strhl pouto,

mně v středu tvojich skvostů zasteskne se,

chtěl bych se octnout krásy ve pralese

a z ručeje, jenž s šumem v dol se sklání,

zas doušek svěží holou čerpat dlaní.