Na poslední stránku Hugovy knihy „Celá lyra“.

Sám řekl jsi: Z dna hrobu záře proudí,

a pravdu měl’s. Když oko zpilé bloudí

po stránkách díla tvého, po tvé smrti

jež sálá v svět, v němž dobro zlobu škrtí,

kde z hloubi lesů velký Pan se směje,

v smích Suzotty kde zní hrom epopeje,

kde děti v zkvětlých paloucích se honí,

řve moře, větry dují, růže voní

a v kyklopických kladiv burném hromu

se vrací k lidstvu Svoboda zas domů,

za ruku vedouc, sama archandělem,

k nám Spravedlnost s ohvězděným čelem;

kde velké srdce tvoje láskou syté

je kalich, nad nímž vznáší se hlas: Pijte,

vy ubozí, vy bědní, unavení,

žebráci v hadrech, králové jen v snění;

když celá tato hudba duše tvojí,

kde vesmír zní i s živly všemi v boji,

ten orkestr, kam zdaleka a v taji

jak bouř andělské hlasy zalehají,

mým srdcem táhnou jak vichřice tonů,

jak zvuků potopa a jásot zvonů,

cos jako divná tucha vždy mne svírá:

My žijem dál a duše neumírá!