NA POSLEDNÍ STRÁNKU KHIHY: CONFITEOR.

Mé čelo blátem poházeno,

má česť je zašlapána v prach,

na pranýř dáno moje jméno,

jsem zhanoben hůř nežli vrah –

Mé vzpomínky, jež tolik stály,

a vše, co mám v nich svatého,

se šklebným smíchem v cáry rvali

a nešetřili ničeho –

Mé staré rány rozjitřeny,

a do nich kapali mi jed

a zatratili všechny ženy,

jež jasnily můj smutný hled –

Na myšlénkách, jež šly mou hlavou,

jak hlemýžďové slintali,

nad nezrozenou mojí slávou

své „anathema“ volali –

a proč? Že zjevil vlnobití

jsem citů, jež vrou hrudí mou,

jež na sta pokrytců zde cítí,

však rtové nikdy nevyřknou,

že bouřně, jako při orgii,

jsem vždy pil z žití kalichu –

však statisíce více pijí,

než pro sebe a po tichu,

že malý atom, blízký hrobu,

a lidstva nepatrný díl,

já soudil lidstvo i svou dobu,

a obé v sobě odsoudil...