Na posvátném Hostýně. (I.)

Ticho vůkol. – Nad Hostýnem svatým

těžkých mraků stínové;

do sychravé prosincovy noci

vzhůru pnou se věže chrámové:

a o chrám, v němž Matka Boží divy tvoří,

stojí opřen poutník, oddán svému hoři.

Hoj ty Moravěnko, řeko naše,

co své vlny vedeš do Hané,

vypravuj, jak Tatar divé hordy,

jak se vztekali zde pohané:

a jak Bůh praotcův podporoval snahu,

a stala se Hana prosta Tatar’ vrahů!

Nad Moravou zase bouře vstává,

vstává nad Dunajem zároveň,

říše Habsburská se v kusy láme,

v útrobách ji plane pochodeň:

vzpoury pochodeň, co brány věků páčí

a přes chýže a přes trůny hrůzně kráčí.

Hoj ty Moravěnko, řeko naše,

co své vlny vedeš k Dunaji,

pospěš k Dunajskému veleměstu,

kde se vášně divě vztékají

a zahuč tam, přehluč ryk ten vzpoury divý:

„Kde je král můj, Ferdinand kde Dobrotivý!“

A rci králi: „Posvátná nám hlavo,

ó pojď k nám, náš dobrý císaři,

a věz, že kde svatý Hostýn stojí,

kde zdrceni byli Tataři:

tam na srdci Moravanů – Tvá že schrána,

Moravan že dovede si chránit pána!“

A aj, což zas Hostýn divy tvoří?

což se Moravy proud vlní zpět?

komu jásají to Moravané?

Přoč se obrací sem celý svět?

Dobrotivý král to, v srdce svého hoři

k nám jde, k nám, kde Matka Boží divy tvoří!

Ticho vůkol. Nad Hostýnem svítá.

Vstaň poutníče, než se rozední,

a byť tu a tam plul ještě mráček,

hle, tam hvězda provodní:

pomodli se za ni, poutníče můj tiše,

ta nám nese mír, mír vlasti, spásu říše.