Na posvátném Hostýně. (II.)

Plyne hvězda, plyne po nebesku,

bez umdlení, věčně ku předu,

nezná klidu nezná odpočinku,

a svět žasne při tom pohledu:

Poutník z Hostýna však sleduje jí stále,

Moravan to zří na dráhu svého krále.

Nevzplála to hvězda nad Hostýnem,

aniž řeka proud zpět provodí:

mladistvý to kníže vstoupil na trůn,

Olomouc kde vlastem vévodí;

a jak orel mladý, leskem uchvácený

výš se vznáší, – slávou chce být pozlacený!

Nad hory se vznáší, na nich dlívá,

odtud vidí vlasti, národy,

nad horami nejkrásněji snívá

nebeský sen rájské svobody;

a že jen na horách svoboda má sídla,

rozepjal náš orel nad ni svoje křídla,

uchvátil ji a s odvahou mládce,

svou jenž unáší si nevěstu,

přeťal řetěz předsudkův a vzdorů, –

pokrok byl mu svící na cestu –

a již národům svým svobodu v dar dává,

a s volností lidu – sláva Darce vstává.

Neníť mladistvému panovníku

svoboda snad děvou těkavou:

ne po horách, s lidem musí žíti,

napájet lid věčnou oslavou,

králi zlatit trůn, v lid vlévat k trůnu vděky,

říši dát zpět moc – a vlastem zlaté věky.

Se svobodou takto ruku v ruce

stoupá Císař pan již čtvrt sta let,

trnitá dost byla jejich cesta,

dost hořkostí dotkl se jich ret:

avšak svoboda přec třímá, ouřad matky

a císař co otec – střeží její statky!