Na posvátném Hostýně. (III.)

Na Hostýně, na posvátném vrchu

má matička Boží krásný stán,

k tomu utíká se, odtud hledí

na proud času věrný Moravan;

a ty stráně, co krev tatarskou kdys pily,

jsou mu lásky k vlasti zdrojem, zdrojem síly.

Odtud zřeli dny jme Josefovy,

zápas jeho s Římem zoufalý,

odtud zřel lid boje Františkovy,

loď jak říše vyved’ z úskalí:

vavřín však, jejž s Františkem si Josef dělí,

dobyl František Josef si na skráň celý.

Nepřátelské hordy obracely

naše vlasti ve velký jeden rov,

mají Češi svůj Králové Hradec,

má Morava svůj ach Tovačov:

v den dušiček slzel nad těmito rovy

němým bolem císař, a lid nářku slovy.

Krev však padlých a ty hroby kypré

podvrátily ono úskalí,

o něž svornost zemí drtila se

a pokroku vlny třískaly:

a když dvojproudu se navrátila cesta

zlomen protiproud též Tiberského města.

Prostu pout všech, sobě navrácenu,

s Hostýna zřel říši Moravan,

zřel, jak k velkému se chystá svátku,

jejž chce slavit její kníže pán:

k velkému to říše s králem zasnoubení,

k památnému říše svobod navrácení.

Jako nevěsta se ženichovi

v nejlepší kment ráda obláčí:

tak nanesla říše ze všech světů

k velkému co svátku postačí

a jak výmluvné svých krásot hrdozvěstě

v naddunajském rozkladla vše veleměstě.

Světavládci, hlavy pomazané,

a kde krále má kýs světa kraj,

bez počtu víc, než kdys ku Betlému,

putovalo sem vše na Dunaj:

a sám Dunaj moři o všem zvěsty dává

a od moře k moři hlásá Tvá se sláva.

A takž v císařském Svém diadému

o Své čtvrtstoleté slavnosti,

až Ti nejvěrnější pozdrav zavzní

a v Tvé duši poklid svůj rozhostí:

pomni, že to hlas byl moravských Tvých synů,

co se za Tě modlí svatém na Hostýnu.