Na potulky!

Modrooký jara den

po nivách se honí,

zlatou hlavu do oken

Vesna ke mně kloní:

„Neotálej, kyne čas,

zanech chladné knihy,

mníš, že moudrost roste as

z hojné čela rýhy?

Jdu! Jak když se žal a smích

v lidské duši sloučí,

tak je zemi: vzdychá jih,

písně zpívá boučí;

ptačím zvukem pln je vzduch,

nebe zrovna zvoní;

zlatým blyšťkem pokryt luh,

z dálky lesy voní.

Topole se výše pnou,

jivám houstne proutí,

zkvetlou rukou nade mnou

štěp mi žehná k pouti;

sluncem v ňadra teče lék,

srdce křídly třepá

a kytičkou fialek

vábí niva lepá.

Na potulky kyne čas;

nebe-li se hloubí,

cit s myšlenkou zas a zas

rád se v písni snoubí;

nuže za mnou, neváhej,

šťastným kdo chceš býti;

vil a písní jarní rej

hyne dřív než kvítí!