Na poušti.

Sem karavana snů po léta nezavítá

– – jen ticho mlčící a poušt a poušt a poušt;

bez vlády zrosení se svadlé stéblo zmítá

a kostí zvápnělých běl ukrývá se v houšt.

A stopy milenců, jež zde se milovali

za vlaze vonných jar, prach polo zavál již

– teď silněji mé slunce chtíčů pálí,

na jejichž zoufalý jsem sám se přibil kříž.

O dešťů přívaly, střik lijáků, řev bouří,

jen žízeň déle ne! Radš v mraků těžkém kouři

hrozebných blýskavic zřít světla rozklaná!

O ticho, zadrž dech! Hle vody v dálkách snící

i čluny na vlnách, dav žen se koupající,

vidiny šílené, hle, fata morgana!