Na poušti.

Zřím poušť, poušť bezměrnou a nekonečnou,

květ není na ní,

zpěv není na ní,

jen vichrů pláč a vichrů sten...

O poklide, ó štěstí, lásko,

vy nejpestřejší kraje všehomíra,

proč zavřely jste brány přede mnou,

proč přede mnou i za mnou poušť je širá?!

Či ony háje svaté, háje lásky,

v nichž zpěv a radosť

a mír a radosť,

příroda velká stvořila

pro hrstku srdcí vyvolených,

kde v blaženostech nekonečně slastných

jim plynou dnové, léta, věk? –

Ach, proč tak málo můž’ být srdcí šťastných?...

Zřím poušť, poušť bezměrnou a nekonečnou,

květ není na ní,

zpěv není na ní,

jen vichrů pláč a vichrů sten...

O poklide, ó štěstí, lásko,

vy světy, k nimž se všechna srdce vinou,

ó vím, že nikdy nedostoupím vás – –

než pouští dál... Hle, tamo zřít je palmu stinnou!