Na poušti.

Kdys naklonil jsem sprahlý ret

pod hnědých vlásků lem

a v ouško děví růžové

zvěst divnou všeptnul jsem:

„Na jihu žhavých písčinách

se náhle stají dech,

když pluje vzduchem oasa

v čarovných přeludech.

I velbloud na smrt uštvaný

své svaly napíná,

kde s hluchým býlím v smaragdu

zaniká písčina.

Tam na šeptavý vodomet

se stele palmy stín

a snivá děva ulehá

pod listů baldachýn.

Když bílé ňádro v oddechu

se jemně zachvívá

a mlhotkaný mušelín

lehýnce odvívá;

když na rtech zpola přimčených

ševelí sladký sten:

tu znenadání přikrádá

se nejluznější sen,

a jemněj vždy a ztichounka

zrak snící zastírá, –

co zatím ssaje teplou krev

ret siný upíra.“

Zas naklonil jsem sprahlý ret

pod hnědých vlásků lem:

„Sni sladce jen ten žití sen,

vždyť vše je přeludem.“