NA POUTI.

By Otokar Mokrý

Svobodné Hory – – Chlumec temný zdvihá

nad hvozdy šíji skalnatou;

kovovým křídlem holub skalní mihá

se clonou větví řasnatou.

Tetřívek zmaten kapradinou tmavou

v milostném znoji pobíhá

a šerá srnka s kůzlat četou hravou

studánku chladnou dostihá.

Mravenišť kupa vůni opojivou

pod větví dýchá vějířem

a konvalinka zdvihá hlavu snivou

nad opuštěným milířem.

Motýlek žlutý sladkou mízu ssaje,

kde bříza vrkoč rozpřádá,

a v slunci křídlem duhobarvým hraje

nad rudým vřesem cikáda.

Kraj čarovábný. – Kročej zapadává

jak ptačí péří do mechu,

na prsa klesá skaboněná hlava

a v snění hledá útěchu.

Mé kroky vlhkou lesní travou spěly

po stezce zvonci vroubené,

kde nad vrcholky tmavých sosen čněly

Lomečku báně červené.

Zde dřímá v kvítí pestrém na oltáři

zázračná panna Marije,

korunka zlatá z vrkočů jí září

a peníz drobný ze šíje.

Zjevila prý kdys v nepamětném čase

pod korou sosny omšenou

v nebeské záře slunném duhojase

tvář svoji lepou, vznešenou.

A hlavu sklání poutník v pestrém kroji

před mocnou boží rodičkou,

jejížto prstík neduh každý hojí

a shladí vrásku každičkou.

Na oltář ruka třesoucí zde klade

zdobené kvítím hromnice

a srdce z vosku – symból touhy mladé

vadnoucí bolem poutnice.

Kněz lidu káže lesa na pokrají,

pod lipou temně šumící,

v kostele zvuky varhan usínají

a s nimi zbožní poutníci.

Já o kmen lípy žhavé opřel čelo

a snění hybkou perutí,

v daleké věky zas mne unášelo

přes dumné lesa klenutí.

V daleké věky – kdy ta země byla,

myšlenky výhní žeravou,

jež trosky světa děsně ozářila

krvavých blesků záplavou.

Kde kalich Páně ku zápasům novým

Tábory vedl vítězné

a hnědé brázdy kouzlem Theseovým

rodily muže železné.

Kněz tehdá také lesa na pokrají

zde četným kázal zástupům,

slov jeho sladkých čarozvukou báji

přerýval teskný lípy šum.

O hvězdě kázal rozechvěným retem,

jež vzplápolala ohnivá,

kde nad chudičkým, pustým Nazaretem

se palmy vějíř zachvívá.

O věštci, který clonu věků temnou,

v prorockém strhl nadšení,

myšlenku na svět vnesl převelebnou

o lidstva všeho sbratření!

A světy spínal v lásce nekonečné

idejí velkých osnovou,

až na skráň jeho za to lidstvo vděčné

korunu vbodlo trnovou!

O světle kázal, které jasem duhy

z prostičké vzešlo chýžice,

kde pod Husincem stříbrných vln stuhy

po luzích vine Blanice.

O Mistru, jenžto v svatém rozhorlení

se opřel knížat zpupnosti

a na svět vnesl v nové doby rdění

myšlenku první volnosti!

O Mistru tichém, jehož hesla hřměla

v Táborských houfnic hovoru,

by pak se hvězdou rudou pozaskvěla

na nové doby práporu!

O Mistru, jehož ducha zlato ryzí,

suroví shrábli dědici

a pod ním za to v dálné zemi cizí

ohnivou zžehli hranici – – – – –

Od kmene lípy žhavé zdvih’ jsem čelo

koruna teskně šuměla –

a v záři svící přede mnou se skvělo

zamhlené nitro kostela.

Kostelník starý v šarlatovém šatě,

rolničkou cinkal zvučící,

a na ofěru matce boží v zlatě

groš vdovin kladli poutníci.