Na povětří.

Kýž pak tebe tisýc šípků,

Rozblázněné povětří!

Děláli tě kouzedlník,

Ať se jako pes zvětří!

Ať mu ani chléb, ni víno,

Ani spaní nechutná,

A každičký jeho kloub mu

Jako putna nabotná!

Kdo jste kdy – rcete lidičky!

O takém bláznu slýchal,

Aby nám až přes půl března

Cesty ve sníh oblíkal?

Aby na místě fialek

Rampouchy nám podával,

A vyšklébuje své zuby,

Nám se ještě posmíval?

Cožpak ti ubozý hoši

S děvčaty počít mají,

Jenž na teplé jarní slunce

S toužebností čekají?

A což stareček, jenž v chýši

Smutně po jaru zývá?

Co babička, jenž se na sníh

Mumlajíc z okna dívá?

A což teprv já, ubohý

Lovec! což já činit mám,

Který přes čtrnácte dní již

Slučátka očekávám?

Já, kterýžto pro zármutek

Jíst, ni spáti nemohu,

A svou prchlou nedočkavost

Juž juž sotva přemohu?

Každý večér léhaje dím:

„Zejtra bude lepší čas!“

A když ráno k oknu přijdu,

Včerejší to opět ďas!

Mrzutě na dvojky koukám,

Mrzutě je přebírám,

Ach! a cobych nabíjet měl,

Jenom – zámky vytírám!

Vezma jednu, mířím k oknu,

Druhou mířím do stěny,

Třetí na kanýř – – vše darmo!

Povětří jest bez změny.

Pořád zyma, sníh a mrazy,

Pořád půlnočník větří,

Y ať mladý hrom do tebe –

Zatratilé povětří!

Řekni, probůh tebe prosým!

Mášli za mák rozumu?

Mluv, povětří! kdypak hodláš

Konec udělat tomu?

Řekni, kdy zas jednou přijdeš

Na tu starou stopu svou,

Kdy – ach! kdy nám sluky pošleš,

Balzám ten na bolest mou?

Nevímť sobě z místa rady,

Trpělivost docházý!

Nebudeli brzo jináč,

Zymnice mne rozrazý!

Všickni švarní slukostřelcy

Musý z dešperace pít –

Y, než takové povětří!

Raděj nechcy žádné mít!