Na pozdní toulce.

Nad řekou tuhnoucí v mrazivé noci

hodinou pozdní dnes bloudí můj krok. –

Snivý lesk měsíce čarovnou mocí

oblévá bíle v zářivé síle

nehnuté, černavé hladiny tok!

Hvězdy, jež na prsou blankytu hoří,

roní doň s vysoka třesavý svit.

Po stranách čisté jak krajky se tvoří

zvolna a zdlouha mrznoucí prouha,

plá, jako v ebenu stříbrná nit!

Rys tříště perlové, zubatě křivé

tok spíná ledem vždy těsněj’ a úž.

Co ještě zbývá tam – utuhne dříve

než svitat začne – a v jitro mračné

ni jedné vlny tam nezbude juž...

Lehká mha po chlumech v daleku splývá

tiše a vířivě v dechový lem.

Zlatými světélky z ní jen se dívá

ukryta v sněhu s druhého břehu

ves ke mně zavátá přes řeku sem!

V čepečkách bělostných leží tam chaty

svorných jak vlašťovek na hnízdě tlum.

S jich prahů útulných mír dýše svatý,

s jich krbů vzhůru plá v šerou chmůru

tajemná pohádka vánočních dum.

Z lip starých, mohutných, černého rámu,

radostně září tam nad sněhy ven

šest oken z podstřeší štíhlého chrámu – –

leč mně tak zdá se, v luzné jak kráse

dávné jen byl by to idylly sen!

Těžko ach, uvěřit v báji tu smavou,

prsa kdy svírá teď hoře a stesk!

Sladká jen vzpomínka vlá zas mi hlavou,

a v její tíseň vánoční píseň

plá jen jak zlatý a zářící blesk!

Jara jen blesk je to na časy šťastné,

na doby lásky a květu a krás –

mžik jen plá svit jeho! Pak zase zhasne

a v život padne tma noci chladné,

do očí slzy zas a v duši mráz!