Na prahu...

O vy, moje hory,

smutny jste a němy,

holé hlavy ovily vám

chmury perutěmi.

Jen ty vaše skály

jakoby se ptaly:

„Proč jsme kolem stály,

vrah kdy v zemi!“

Ha, co, tvrdé skály,

vázalo vám údy,

když král s mnichem vybíjeli

chotařík náš chudý?

Chatám žehli střechy:

když ty milé Čechy,

bědny, bez útěchy,

mřely všudy?

Co vás opojilo,

co věznilo v klidu,

když Řím drahé hlavy srážel

nejlepšímu lidu?

A když tyran stuhlý

chrámy měnil v uhlí,

v zem sil jen ty truhly

a tu bídu!?

Chtějte jen, vy hory,

a sokolím letem

sláva naše zpět se vrátí,

zaburácí světem.

Bděte, šedé hory:

oj, už úsměv zory

nad vašimi sbory

kyne dětem!

Má zas naše síla

ocelové šaty;

v žílách oheň rozproudil se,

ruce drží mlaty.

Hlavu opět noří

ve slunečnou zoři

a do žuly boří

tvrdé paty!

Až ta naše síla

rozpoutá se k boji,

nikdo víc jí neporobí,

nikdo neodzbrojí!

A kdo ještě klečí,

vstanou s hrdou řečí:

„Bývali jsme něčí,

buďme svoji!“