Na prahu prvního desítiletí.

Žbluňk! – Zas jeden v lůno minulosti –

devátý to s všemi hrůzami;

Pán Bůh s námi: Pan Beust nad námi,

a my dosud plni bujarosti!

Mnohá naděj zatím odekvetla,

mnohý „plaisir“ s vodou uplynul,

nás však zloba času neodmetla –

starý humor dosud nezhynul!

Co se vystřídalo konštitucí,

vládních systémů a ministrů,

kapelníků, trub a registrů

do cis, do dis – ticho! páni kluci.

My jsme vedli svoji starou dále,

koncert náš se cíle neminul:

záští vřesk se ozývá nám k chvále –

starý humor dosud nezhynul!

Dvakrát kryly na bojištích slávy

šiky reků padlých rudou zem;

dvakrát stejně krutým osudem

jiných obětí tu lehly davy.

Co jich v chladný stan se odebralo,

co jich „skáplo“, pán kdy pokynul!

Také nás to mnoho krve stálo,

starý humor přec však nezhynul!

Velkých věcí pro nás vykonáno,

na sta dáno svobod, výsad, práv;

financí přetrudný zlepšen stav,

žeť jak v divadle „vše vyprodáno“.

Celý aparát té naší „říše“

tak se valně k předu pošinul,

žeť nám všechněm blahem kručí v břiše –

starý humor náš však nezhynul!

Nadarmo nás kdos tak ke zdi tlačil,

až jsme do Moskvy se dostali.

kdežto že jsme trochu výskali,

týž nevrle pak se na nás mračil;

nadarmo i pro věnce a válce

činnost orgánů svých rozvinul –

my jsme klidně otáčeli palce,

nebť náš starý humor nezhynul!

Nezhynul a také nezahyne,

dokud jediný tu ještě druh,

dokud slovanský v nás žije duch

spolu s láskou k vlasti Libušině.

A byť se nám tlakem ke zdi tvrdé

i proud slzí z očí vyřinul,

nezaplaší přec smích s tváře hrdé –

vždyť náš humor dosud nezhynul!