NA PRAHU RÁJE.

Ráj není v žití, ale poeta

se světlou stopou k jeho prahu blíží,

kde noha lidská stane zakleta

a toužně zrak jen vniká zlatou mříží;

tam květnice je, rosou poseta,

kde zdroje jako plynné světlo tekou

a nad pěšinou zelenou a měkkou,

kde duha přes duhu se v klenbu kříží,

kde živým věncovím jsou stromů sněty,

sta motýlů s nich kanou šírým křídlem,

jak by se v pádu rozvíjely květy.

A v stínu modrém nad zlatavým zřídlem,

v němž krásný tygr rudý jazyk chladí

blíž klidné laně, jež tam spočívá,

si pohrávají kolouškové mladí,

k nim bezelstně se vinou lesklí hadi.

A hloub, kde vonná houšť se zatmívá,

květ svítí velký, v jehož kalichu

jak na obětní misce na úbělu

se vrší zlato míhavého pelu;

ten pel však – jsou to žluté krčky ptačí,

květ rajským ptáčkům na hnízdo tu stačí,

v němž útulně to pípá potichu.

Kol visí plody tvarů báječných,

vzduch věje od nich sladký k ústům zprahlým

a zhořklým smrtelného zvěda tamo;

tak plno medu povětří je samo,

že včely z paprsků jej slunečných

i letmo ssají s libým bzukem táhlým.

Ba slunce, luna, myriady hvězd –

hle, světy třpytné mezi plody ráje

se věsí v klíně rozkošného háje

a v stinných haluzích jich plno jest;

ta světla božská chodí v ráji spat,

když let je znavil, svita do poupat.

Vše v souladu, jak dobrý Bůh jej tušil

v snech tvůrčích, tulí se v ten květný stan;

jen člověk schází, vyhnán z ráje bran –

on spanilý ten mír by věčně rušil...

Jest vyhnán v světa útrapy a boje.

Jen básník, ve snách u bran ráje stoje

a cítě v prsou ostří plamenné,

jímž anděl za ním zavřel slastný vchod,

on, pojav sdílné v srdce zraněné

vše hoře, pod nímž úpí lidský rod,

svět bolu v duši, před očima maje

ráj, po němž věčná touha lidství plaje –

dvou světů svědek, v struny udeří

a v slzách v poslání své uvěří.