Na prahu ráje.

Ku prahu ráje v slunečnu i chladu,

ve zlatých snech i bouřném vlnobití,

v lásce a záští prahnem celé žití

od slunce východu, až do západu.

Ku prahu ráje v slunečnu i chladu,

v klidu i bouři prah’ jsem celé žití –

srazilo stokrát zpět mne vlnobití,

– až stanul jsem u slunečného hradu.

Na prahu ráje v slunečnu a hluši

staneme všichni! – Andělé jsou němi –

Bůh slituje se: Vpusťte sem tu duši!

V tom chmurný objeví se anděl v zlaté bráně:

to náš je mrazný hled! ty vzpurné lidské skráně!

– a jednou ranou zpět nás srazí k zemi!