NA PRAHU RÁJE.

Ve skalné chmurné sluji tmy věčné u brány

od pádu zbojných duchů spí Satan spoutaný.

Slyš! slují letí smutné a teskné vzdychnutí,

div nechvěje se hrůzou i skalní klenutí.

Zas ticho – V svitu luny spí venku luh i les.

Tu Satan probudil se a hrdé čelo vznes:

„Ký sen mne v sítě chytal, kdo pouta moje sňal?

kdo nasadil mi křídla, bych k blankytu se vzpjal?

Kdo vzkřísil vzdor můj spící, kdo obrnil mou hruď?

kdo řek’ mi: Setřes pouta a vstaň a bohem buď!?

Sne! čaroději! vzhůru! jdi hledat člověka,

ať spolu roztrháme svá pouta odvěká!“

A člověk? Hledá pravdu pln vroucí naděje,

na víčkách těžké snění, na čele krůpěje;

i usnul – lampa zhasla – ó divný, divný sen!

kéž člověčenstvu jitrem by moh’ být vyplněn!

Zde skutkem vše a pravdou, co v snění toužíval;

i probudil se rázem a v noc se zadíval:

„Kdo,“ zvolal, „nejtajnějších se dotknul srdce strun?

juž vím, nám země rájem a nebe, to náš trůn!

Pryč staré, bludné báje, pryč hnusné okovy!

Teď člověk ve člověku jen bratra osloví;

myšlenkou vzletne výše nad čas i nad prostor,

že zmizí jemu hvězdy jak orlu čela hor!“

Na prahu nebe v nachu duch země, Ariel,

na rozložených křídlech se v divném snění chvěl,

v člověka duši zíral i v duši Satana,

zřel myšlenek jich plamen i pouta strhaná.

A v strachu, v udivení let k trůnu Jehovy:

„Ó, Pane, chop se blesků! hle, strhal okovy

své bídy člověk drzý a v spolku s duchem zlým

chce oblohy týn ztéci a smát se bleskům tvým!

Ó povstaň ve svém hněvu, ó bij a nič a pal!

jak druhdy do propastí je hněvem svojím sval,

až slávy tvojí leskem zem znovu zahoří!“ –

Bůh jemně usmívá se a tiše hovoří:

„Ó byť i vzpjal se člověk se vzdoru pochodní,

byť strhal s nebe hvězdy i zoři východní,

byť šlehaly až ke mně všech sporů plameny

a kol mne v strachu chvěl se tlum duchů zděšený:

Víc ku hromům a bleskům má ruka nesahá,

nechť sem až k trůnu mému jich vzlétne odvaha!

Já vstříc jim vyjdu klidný a v divý války jek:

jen skanout nechám tiše svých zraků paprslek!

To pohled mojí lásky; ten jeden, jediný,

hloub sáhne nežli blesky jim v srdcí hlubiny,

on vykoupí zas lidstvo a zemi posvětí

a člověk svému bratru zas klesne v objetí!“

Bůh domluvil.V své sluji dál Satan v snách se chvěl,

nad zemí hvězdná křídla zas rozpjal Ariel,

dál člověk bděl a bádal snah nejkrásnějších pln,

a hvězdy dále spěly, dál hřímal příboj vln.

A nad propastmi vznášel se jak v den první bůh

a teplo dýchal v slunce a tvorčí sílu v luh,

by každý v květů vůni a hvězdné záři čet’:

„Jen láskou trvá božství, jen láskou žije svět!“