Na prahu smrti.

Na prahu smrti stál jsem zamyšlený

bez přítele a ženy,

když kolem tměl se život,

jak mlhavé a zasmušilé moře.

A nebylo tu u mne,

kdo se mnou stál by v této chvíli dumné,

kdo řekl by mi – život nemá ceny,

a nikde na obzoře

tu není hvězdy, ani hvězdy jedné,

vše soumrak a vše tma je,

a ten, kdo stojí u života kraje,

zář svého cíle přece nezahledne...

A v této chvíli bědné

hluboká lítost sevřela mi ústa

a ovlhla mi oko.

Tu, jak ten tmavý, teskný stín kol vzrůstá,

jsem cítil přehluboko,

jak je ten život krátký

v ten hon, kde člověk boha svého hledá,

jak z kraje nebes vždy se vrací zpátky,

co jeho skráň je unavením bledá

a do večera z rána

už pochybnostmi k smrti utýrána.

Já cítil jsem, jak lidský

je život hrozně, k nesnešení dlouhý,

když člověk v moři nenasytné touhy

má zmítán býti vždycky.

Tu procítil jsem všecka muka hrozná,

když člověk sklamán pozná,

že jeho srdce, velké lásky schopné

tu každý jenom kopne

a naučí je záhy

pohrdat bídnou tlupou

těch, kdo jdou kolem v prostřednosti hávu

a s neznalostí tupou

na nízkém čele, v světě hledat slávu.

Ó pak se srdce chvěje

i bolestí a hanbou, hanbou za ně,

ó pak tu trne v mukách beznaděje,

pak čelo padá v dlaně,

když člověk denně vídá,

jak hloupá pýcha s tupou prostředností

vše lidská srdce hlídá,

jak v těchto srdcích mrazný leden hostí;

jak vždycky doba každá

své věštce má-li, má i svoje katy,

jimž rozkoší je vražda

a nenávist, jež jako jedovatý

a krutý vichr všecko rázem ničí,

co ve volnější hrudi

a v čele kdy se volnou písní vzbudí

a v krvi srdce vzklíčí;

že je tu stádo pronajaté zvěře,

jež krvelačná slídí

po myšlénce, než v skráni tvé se zrodí;

že vždycky ze všech lidí

být musí jeden, který jiné vodí

jak medvěda, jejž tluče,

by tančil mu a skákal do obruče

a chytal jeho rány,

a co on bije šelmu,

by tento medvěd ohromný a dravý

šel mezi lidí davy

a peníze a chleba přinášel mu – –

Ó běda, třikrát běda,

mně všecko táhlo stínem kolem čela,

divoká chátra, zpitá, zdivočelá

i jedna tvář tak bledá: –

stín oné, jež mou milou byla kdysi,

teď tváře kryl si chvatem –;

i toho zřel jsem usmívavé rysy,

jenž milou básníkovu

si koupil leskem kovu,

ah, básníkovu milou koupil zlatem.

Oh, srdce rvalo mi to

a v ohni hlava byla –

ó milá, moje milá,

ach, jak mi toho líto!

A stíny teskné dál šly kolem hlavy,

těch stínů celé davy,

já jako hoch – a jako muž – pak u ní

snů krátkých na výsluní –

a potom všichni oni

kol mlčky, volně táhli,

před nimiž v smutek velký, neobsáhlý

mdlá hlava s pláčem nad hroby se kloní.

A mně se zdálo náhle,

že srdce v prsou pojednou mi stydne

a že je jako sprahlé

a hlava že je jako bez myšlénky.

A v rukou náhle zima

a v hlavě mdlo a smutno, před očima

ohnivá, rudá kola...

a zdálo se mi, že mne někdo volá, –

hlas bolestný a sladký

a mrazivý jak z rakve: hlas mé matky,

jež umřela, teď kolik tomu roků –

a já ji vidím zase

s poslední září v potrhaném oku,

s posledním slovem v zakřiveném retu,

jak leží v rakvi, v dechu jarních květů,

na ústech úsměv trpký

s tím, co nám dětem ještě chtěla říci.

Ó, matko drahá, jdu již,

já k tobě jdu, jsem zvolal s hrůzou v hlase –

neb náhle úzkost, bolest s odříkáním

a lítost zoufající

si usedly k mým skráním

a do srdce mi zaťaly spár ostrý...

Já slyšel, smrt jak nížila svá křídla

a hrozným smíchem kostry

cenila na mne bezzubé své dásně

a příšerně a mrazivě se smála.

Leč z její klína, jak tu u mne stála,

květ vypad’ prostý s dechem této básně

a s dechem našich lesů.

Teď po roce tu píseň srdcím nesu,

z nichž básníkově písni

se žádné nezavírá,

ať píseň jeho víří,

jak žlutý lupen svátý v podjeseni,

v májových lístků chvění

dech opojný kol šíří,

ať dýše v jara něhu,

či dechem růže, vzrostlé na Sibiři –

krvavé růže v mrazném, bílém sněhu...