NA PRAHU ŽIVOTA

Zlou cestou, divokými skalami,

kde touha usýchala zmámená

a vzdechy rostly z temných propastí,

přes lesů vrcholy, kde život zdřím’

a ticho válo pouze hrozivé,

přes oblaka, jež zakrývala kal,

měst lidských bídu, přes svůj úsměšek

jsem letěl hledat konce bolesti.

Vše, vše jsem opouštěl a chtivě se

v před vrhal v kraje dálek neznámých,

až unaven jsem letem zapadl

kams do pouště a dlouho, dlouho snil.

Zář náhle oči otevřela mi,

já prohlédal. Kol poušt jen nesmírná

a prostřed oceánu z písku se

vstříc směje jasná zeleň oasy.

Sem není cesty k ní, jsou ztraceny,

a anděl u ní s mečem ohnivým,

jenž září daleko jak slunce v zem’.

Je nebetyčná jeho postava.

Já v horký písek jsem se zabořil

a zvědav zíral k němu v oasu.

Cit podivný mou duši kolébal;

jak dítě hravé byl jsem, nevinné,

když patří jasně matce do tváří,

a vše, co žil jsem, vše mi zaniklo,

jak sen, jenž mine, minul život můj.

Tak tichá radost chvěla srdcem mým,

smět zírat věčně v zeleň oasy,

to jediné mi plálo na duši. –

Teď maně v poušt jsem zraky obrátil,

zář matná pokud v dálku sahala.

Dvě postavy šly pouští k oase,

za ruce vedly se jak děcka dvě,

a nešly pískem, cesta před nimi,

jak po ní snivě letmo braly se,

se květy pokrývala, rostla v dél,

až před andělem náhle stanuly.

Ten meč svůj sklonil, vešly v oasu

a zanikly.

Tam s oné strany zas

dvě podobné se nesly postavy,

za ruce vedly se jak děcka dvě,

šly cestou květnou – opět jiné dvě –

šly, mizely a zanikly – –

Vstal náhle jsem a v poušt jsem zavolal

‘kés jmeno sladké; upomínku jen

z dob dávných, mrtvé jmeno, ohlas dob –

a z pouště přišla bílá postava,

my za ruce se brali dětinně,

šli cestou květnou snivě k andělu,

jenž meč svůj sklonil, šli jsme v oasu

a zanikli. –

To není oasa,

to nesmírná je čárná zahrada,

a nelze o ní zpívat člověku,

jen žít ji, žíti věčně, na věky.

Kdos duši drahou našel, vstup a žij!