Na prahu.

Bramín jsem usedlý v zákoutí Čech,

musami živený labužnicky,

na skráních vavřín, pelyněk na ústech,

na srdci bodlák asketický,

za sebou villu, jezero přede mnou,

pod nohou peklo, nad hlavou záhadu tajemnou,

kol pasu cinkot řetězů spjatých,

ctihodný bramín a roztomilý,

pobožně, s pokorou hledím co chvíli

v Životy Svatých.

Hodný syn hodného pokolení,

hrdinný šermíř, kde neteče krev,

bádavý tulák v mystickém snění

milující zpěv,

cnost, pravdu, krásu a šeredu,

dosud člověk v mnohém ohledu.

Slunce-li svítí, rty ho líbají,

častěji lunu potají,

k šedivým nebesům volám smutně,

o krásných ňadrech bolně,

bezúčelně, samovolně,

umělecky nutně.

Pro hosty salon mám vkusný, lepý,

estheticky zařízený,

koberce arabské, mistrovské stěny,

bohatý archiv, antické střepy,

indické kejklíře, egyptské bůžky,

křesťanské čerty s ostrými růžky,

k desertu píseň půvabných rtíků –

bramín má dívku (váš úsměv syčí)

mladičkou, vnadnou, však illuse ničí,

hmotnou Metafysiku.

V rozsáhlých, tmavých sklepeních villy

hledal jsem poklady hrdiny síly,

člověka svého trosky jsem shledal,

zapadlé poklady z hlubin zvedal,

lesk zlata, perel na světle dne

zaniká, hasne, vybledne,

výbojná krev generací

v černý, mrtvý prach se zvrací,

válečný satanův pokřik ztich’,

musa obchodnicky zpívá,

z podstaty jen fragment zbývá,

fragment a nad ním smích.

V hrdinovi semtam tiká

empirie, romantika,

fúrie a gracie.

Praotci jeho osmahlých lící

i ti mí byli kočovníci

kdysi střední Asie;

odtud psychologicky jde přesně

neobvyklý duše ráz

i řada úkazů souvislých těsně,

o kterých nutí varovný hlas

různého zemského smetí

autora diskrétně pomlčeti.

Ač fauni často tu šklebí se hrozní,

většinou velice seriosní,

bramínu občas též nutno přeci

podati makavě mdlé věci,

bonbony pro plebs, pikantní odvary,

akademicky uzrálé plody,

můj bože, v tabernách laciné tovary,

na trikliniích hody a hody,

bůžkové svižní, básníci skvělí

missály vybraných písní již pěli,

určeným kursem slavíků tlukou

vyšlí z božích rukou.

princové, luny, slunce a psyché,

tančící topoly, potůčky tiché,

holoubci, kondoři, orli skalní,

panenka Maria, Kristus a svatí –

autoru zbývá povídati

selanky triviální.

Nad to se ideou zpíjí

v abderitském šílení

profanovat umění

a českou poesii.

Kniha je mezníkem, autor vchází

v novou a sladkou života fasi –

Odmítá s díky zlaté věnce,

neboť mu celkovou historii

diktoval v daleké Utopii

čert dosti chatrné intelligence.

Pekelní andílci! znáte je dosti,

leckterou duši už svedli v své náručí

a vůbec páchají různé neslušnosti,

za které autor neručí.

Jeť zbožným bramínem pravověrným,

kývá, když pontifex řekne kývni!

proto, chraň Buh! nic nemá s Černým

a je zásadně objektivní.

Prudentia suprema lex!

Chce dostat po smrti hned v nebi kout,

nečekat na poslední soud,

na zemi nechce přijíti na index.

I jeho Mistr (připsání vide!)

patron je hodný a neškodný věru,

sahá sic za lidských smyslů barrieru,

než on i čerti slušní jsou lidé,

řezaní ostře lidskými dláty

a ne tak zcela inanimati.

Všecka ta cháska jest

předchozí známost ze studijních cest,

z různých končin světa a nadsvětí,

nirvánské loutky pro děti.

Ve věcech nebeské politiky

míval jsem s nimi jen povrchní styky,

tu tam jen tiché procházky,

v tom trochu indolentní byli

a zvláště neradi zavadili

o sociální otázky.

Co se vůdčí niti týká,

možno snadno konstatovat,

že se chce autor v magii schovat,

ale že všechno to rabulistika.

Logismus přísný, pravda jistá,

zazívá zprvu, hloub nechce-li se mu,

rovně se rozčilí po prvním vjemu

esthetický formalista;

autor varuje, radí předem

duši si povléci sladkým medem,

by její úsměv jemný a měkký

nezhořkl jeho bolnými léky.

Přes to vše bramín k všednosti nelne,

doufá, že dílo nezhasne,

klade je za čisté, za krásné,

za nesmrtelné.

Na hrobě hřbitova zapadlé vísky,

kde umřel kdysi Vašíček Nejlů,

kde snů mých dávných pohřbena bytost,

bytost má původní vržená kosmem

z mlhavých dálek pravěků lidských

v mlhavé obzory božího jsoucna,

na hrobě hřbitova veského sedím.

Ano, on zemřel, má šílená pravda,

ano, on zemřel, můj šílený výsměch

vlnami divými z hlubin se deroucí,

nebesa lidská urážející,

bolestný, syčivý, bodavý, drásavý,

jediná pravda, již přijati trudno

blahoslaveným, pokojným, tichým,

humanitu hledajícím,

pářícím synům se Adama země,

cnostným a pevným charakterům,

vibrací fluidu mužského, ženského

zmámeným, suše rovnajícím

rozum svůj vedle všedního srdce,

rozum svůj božský, delikátní.

Vašíčku český, symbole sladký,

mystická postavo na kraji záhrobí,

hvězdo v mém vesmíru tajemně bloudící,

nenašel’s člověka ni po svém zániku,

– však budeš věčně žít, druhu můj nitrný –

aby ti roucho dal pod hlavu tvoji,

aby tě rozumně nepoplval.

Ah ty se usmíváš, cynický barbare

a já se usmívám s tebou.

Ah ty víš, že se miluji příliš,

než abych zpívat chtěl pro gloriolu,

ah ty víš, že jen z nenávisti,

abych se zabíjel, tebe jsem zpíval.

O tobě sním dnes na hrobě tvém,

Mistr můj veliký, transcendentní,

věčné mé Já, tahy mesmerickými

spánky mi potírá bledou rukou,

snů mých čte vidiny zanikající.