Na prahu.

Děvče, děvče, jaké krásné

na šatech máš vyšívání,

však již o tom v kanceláři

vyprávěli naši páni.

A já slyšel, dobře slyšel,

jak účetní tátu tvého

přemlouval a jak mu dával

v hrsť pár grošů zpropitného.

A tvůj tatík – kleslá duše,

prosáknutá lihovinou,

peníze vzal, oči přivřel

a kýv’ mlčky hlavou línou.

Dneska ráno, kdy mha ještě

věsila své plachty klamné,

účetní náš na nádvoří

vyšel s psem a hvízd’ si na mne.

A hned kázal drsným hlasem,

škubnuv při tom ramenoma,

že máš dnes mu přinest prádlo,

že tě bude čekat doma.

Nechoď, holka, už je večer,

tmu už sype chmurné nebe – –

a to srdce účetního

jak kus ledu mrazí, zebe.

Dnes tě bude líbat, láskat,

zítra přes tu lásku tvoji,

jak přes účet zaplacený

udělá již čáru dvojí.

A dvojice čar těch modrých,

jež dnes ještě ničím není,

zítra může být již prahem

k zkáze tvé a k ponížení.