Na přástkách.

Noc se dlouží, krátí den,

vítr vzdychá v lese,

ke krbu mi jarní sen

upomínky nese,

dumám, domů letím zpět,

otče! matko! šepce ret,

srdce se mi třese.

Ejhle návštěv plný dům,

všecko v přástvě ručí,

kolovrátků rum a šum

ze všech koutů zvučí;

matka s bílým čepečkem

hledí všude tam a sem,

chválí, nutí, učí.

Otec v bibli: knihu kněh,

pevné oko hrouží,

kouř, jenž z dýmky vzhůru zběh’,

nad hlavou mu krouží;

Bože, k sobě sám jsem děl,

dým-li to, či sesivěl?

a má hruď se ouží,

Devátá juž – otci vděk,

matka něco praví,

skládá knihu tatíček,

do skřínky ji staví;

a juž – v kraji modrých rýh –

ubrousek, jak padlý sníh,

k hodu čas že, praví.

Po večeři! k práci zas! –

Ne tak, matka vece,

k pohádkám teď právě čas,

nesmíte z mé klece;

která novou poví dnes,

té dám křížal sladkou směs,

co unese plece.

Hned pohádek zlatý roj

z duše k duši letí,

žert a smích i slzy zdroj

svítí z líček dětí;

tváře rudnou jako mák,

hvězdičkami plane zrak

v jasném touhy vznětí.

Doříkala s družkou druž,

v krbu hasne plamen,

otec v koutku zdřimnul už,

já jen jako zmámen

poslouchám a poslouchám...

odešli – já klímám sám

u zelených kamen.

Nevím, kdo mne v lůžko stlal,

dítě sotva tuší,

od těch dob však dál a dál,

v srdci mně to buší,

a kde chodím a kde jsem,

v práci váznu životem,

v pohádkách však duší.