NA PRÁZDNINY!

Jen ještě zběžný pohled pokojíku,

hůl v pravici a knihu v levou ruku,

klíč otočiti v zámku, stisknout kliku –

a hajdy z městského již kouře, hluku!

V tu chvíli stal se ze mne člověk jiný,

v hrob zapadají úlohy a škola,

hlas jediný jen v duši mojí volá:

Na prázdniny!

Oř železný, kouř jemuž hřivou vlaje,

v dál unáší mne bleskem; vísky bílé,

luk zeleň, zlato polí, stinné háje

mně před očima střídají se mile,

že odtrhnout se nelze od krajiny;

kde jenom jaký známý na stanici,

všem ihned hlásím vesele, jas v líci:

Na prázdniny!

Jsem u cíle. Již polehoučku k zemi

se snáší šero, slavíka jež budí.

Jdu známými teď zvolna alejemi

a srdce div mi nevyskočí z hrudi.

Teď lípy, které dlouhé tvoří stíny,

se nad mou hlavou rozšuměly trochu;

jich pozdrav slyším: Vítáme tě, hochu,

na prázdniny!