NA PŘESTARÝ MOTIV.

Smích se třese, zlato cinká, veselo je všady

u stolů, jež narovnány ve tři dlouhé řady.

Víno kypí, pohár zvoní, talíř cinká vřavou,

veselost zde zbožných hostů směsí kolotavou.

Vtip se blýská, jazyk skáče, vše se v šumu ztrácí,

jenom chvílí bouře smíchu sálem zaburácí.

Bouře smíchu zaburácí, zapadne v noc chladnou,

sousedící rozjařeni v náruč sobě padnou.

Smích se třese, zlato cinká, veselo je všady

u stolů, jež narovnány ve tři dlouhé řady.

Těžké stoly, poháry a lahvicemi kryté

a nad stoly lesklé oči svatým mokem spité.

Horečně se blýskající, ohněm žhoucí oči,

až je dneska nějak cítit, že se země točí.

Že se země v kolo točí a s ní všechno kolem:

kanovníci, láhve, číše, všechno s celým stolem.

Kněží církve, zbožní hosté, trudný život mají,

časem trochu k osvěžení krásek pořádají.

(Dovolím si do závorky nepatrnou doušku:

prosím, pouze, toliko, jen v kněží úzkém kroužku!)

Není hříchem, když se, kněží, časem lépe máte,

beztak je to všeho všudy týdně sedmkráte.

Ostatně by na vás kacíř nalez chyby stěží –

nebýt toho ostatního, dobří jste vy kněží.

Kněží církve, zbožní hosté. Trudný život mají,

časem trochu k osvěžení krásek pořádají.

Kněží církve, zbožní hosté, že jich lepších není –

kam se vrtnou, všude myslí stále na spasení.

Snad ta mísa, snad ty číše vést je mají v nebe –

proto si hned každý páter dvě dal vedle sebe.

Náhle v divé směsi smíchu, která sálem třásla,

všechna světla v okamžení zaprskla a shasla.

Všichni zmlkli jedním rázem, hrůzou oné chvíle,

z koutka sálu rozlilo se jasné světlo bílé,

že až oči kanovníků hasly v jeho síle.

Z koutku sálu jasná záře, bílá záře vzplála,

postava v ní zamodralá jako přízrak stála.

Hlavu zpátky, oči zamklé, bolest v každém ryse,

na dlaních a v boku kapky rudé třpytily se.

Každou chvílí z temné rány nová krůpěj tryskla,

v tmavém proudu přerývaném na těle se blýskla.

Rozcuchané, potrhané, zatřísněné vlasy,

a v nich místem bílá slina kalů usedla si.

Chvíli mrtvo. Každá líce zsinalá a bledá.

Konečně se přece někdo z kanovníků zvedá.

„Co chceš u nás, Kriste Jezu! Co nás zjev tvůj ruší?

Na kříži si hezky zůstaň. To ti lépe sluší.

Co zas chceš? Vždyť přikázání všechna zachovávám:

bídných třicet tisíc zlatých ročních příjmů brávám,

žebrotě z nich celou stovku každoročně dávám.

Bez manželství pod klerikou pro tě žiji bídně,

do kostela k tobě chodím sedmkráte týdně.

Modlím se a všechny posty zachovávám taky –

v pátek jím jen divé kachny, ústřice a raky.

Všichni žijem spravedlivě podle církve – matky,

v neděli nic neděláme, ani v žádné svátky –

co nám tedy pokoj nedáš? Jdi si hezky zpátky!

Jménem Otce, Syna, Ducha – jménem svatých duší –

na kříži si hezky zůstaň! To ti lépe sluší!“

V koutě prázdno. Světla září, oddech slyšet všady

u stolů, jež narovnány ve tři dlouhé řady.